Asi před 80 lety se stalo branou do Velké řeky člověka a později místem národní hrdosti.
Přesně v 9 hodin ráno se brána otevírá a přísný voják vám říká, že můžete vstoupit. Pro outsidera je těžké hned pochopit, kde skončil. Uvnitř je stánek podobný stadionu, hned vedle vojáci v pohraničních uniformách a pavilon s nápisem „Celnice“. Trochu stranou je vidět klidné, prázdné nádraží. To je jižní Asie a každá stanice je vždy přeplněná. Působivé jsou také indické a pákistánské vlajky na každé straně branky.
dlouhé silniční město
Je velmi obtížné jednoduše vysvětlit, co je Vaga. Ráno přejezd hranic. Na indické straně máme malou skupinu asi 30 lidí. Téměř polovina jsou cizinci. Jde o turisty, kteří se rozhodli vydat do pákistánského Láhauru, jednoho z bývalých hlavních měst Mughalské říše.
Zde si Indové seřazují kufry ke kontrole. Bylo tam několik mužů, jedna žena a tři chlapci. Můj pohled upoutá vysoký starý muž ve velkém jasně modrém turbanu. Tohle je Nihanga. Jsem členem sikhských rytířů, kteří chrání svatyni. On a jeho rodina pravděpodobně míří do Nankana Sahib, malého města na pákistánském území, kde se kdysi narodil Guru Nanak, zakladatel sikhismu.
Skupina tichých chlapců se sikhskými šátky na hlavách se shromáždí, aby viděli, co je na druhé straně. A tam vidíme vysoké kamenné oblouky zdobené pseudomughalskými věžemi a prázdnými tribunami. Vidíme odtamtud přicházet skupinu muslimů. Muž nosí výrazný klobouk a žena si zakrývá obličej šátkem. Tady na ně zřejmě čekají příbuzní – někdo mává.
09:01. Dvojité brány se otevírají a několik kamionů, bohatě zdobených ve stylu pákistánských řidičů kamionů, pomalu překračuje hranici.
Městečko Vaga bylo kdysi obyčejnou vesnicí na trase postavené ve středověku. Říkalo se jí Dlouhá cesta a procházela hlavními městy té doby: Kábulem, Láhaurem, Dillí a Kalkatou. V roce 1947 poslední indický místokrál, lord Mountbatten, souhlasil s rozdělením Indie na dvě nezávislá panství: Indii s hinduistickou většinou a Pákistán s muslimskou většinou. Nová hranice rozdělovala knížecí stát Paňdžáb a vedla přímo přes Wagah.
12:06. Celé rodiny překračují hranice: mnoho z nich má příbuzné v sousedních zemích
Poté po dlouhých cestách běželo velké množství lidí, které se zmocnil strach z toho, že zůstanou v „špatné“ zemi. Nebyla moc a bylo tam hodně nenávisti. Žádná země v historii nepoznala tak krvavý kolaps. Zemřelo více než 500 000 lidí, nejméně 14 milionů bylo zraněno, zraněno, okradeno, znásilněno, zůstalo bez domova…
předělový památník
Od té doby je Wagah také památníkem rozdělení, známého jako pád Britské Indie. V současné době jezdí autobusy mezi Dillí a Lahore několikrát týdně a vlaky také projíždějí nedalekým nádražím. Jsou to jediné pozůstatky „velké lidské řeky“, která tudy kdysi tekla, jak ji nazval Rudyard Kipling.
Mezitím pohraničníci vyženou ty, kteří se hlasitě zdržují, uzavřou se brány a zastaví všechny přechody. Ale vypadá to, že Vaga to konečně začíná realizovat. Lidé přicházejí ze všech stran, přijíždějí autobusy a kolem projíždějí tuk-tuky, kryté skútrové taxíky. Přijede i školní autobus. Všichni spěchají, ale vůbec nejdou na druhou stranu, ale na tribuny, aby získali co nejlepší místa. Odpoledne odtud začínají atrakce Vaga.
K Partition se váže i historie ceremonie spouštění vlajky, oficiálně nazývané podívaná. Agenti pohraniční stráže se začali každý večer navzájem chlubit svými tréninkovými cvičeními a chováním, když stahovali své vlajky na jediném kontrolním stanovišti. Zpočátku se na hry chodili dívat jen místní obyvatelé, ale postupně se začala sjíždět široká veřejnost i z dalekých měst.
18:48. Předběhnutí indičtí a pákistánští pohraničníci se snaží na své soupeře nedívat
Pohraničníci v polních uniformách mizí, další se objevují v frontových vojenských uniformách. Na pákistánské straně jsou zdraví Paštuni v černých uniformách a na hlavách nosí černé sultány, zatímco na indické straně jsou také sultáni, ale jsou to rudí sultáni a jejich „palakka“ je zelená. Ale tvary jsou podobné. Na východ od Wagahu jsou místní bojovníci indických pohraničních sil a na západě jsou pákistánští Rangers rozmístění v Láhauru.
Zpočátku to byli obyčejní vojáci, ale postupně se stahování vlajky proměnilo v atrakci a na přehlídkové ceremonie byli vybíráni silnější a důstojnější vojáci.
Diváci zaplňují tribuny, ženy a muži sedí odděleně. Z reproduktorů začnou hrát vlastenecké písně. „Naše Indie je naše!“ bylo slyšet z jedné strany. „Pákistán! Pákistán!“ – s tím druhým. Na indické straně začnou po tribunách pobíhat dívky s národní vlajkou. „Bharat! Bharat!“ („Indie! Indie!“) křičí publikum. Na pákistánské straně mává se zelenou vlajkou starý muž v tričku stejné barvy. „Pakistan Bapu!“ („Pákistánský děda!“) – odpoví druhá osoba.
18:51. Začíná spouštění státní vlajky a končí ceremonie
Samotný obřad začíná hromovým povelem. Stráže na obou stranách mají nejen tréninkové drily, ale také soutěží, kdo koho předčí. Stráže pochodují podél tribun a snaží se dostat nohy co nejvýše. Publikum vítá každého „pá“ přívětivým hlasem. Ve vyvrcholení zazní signální trubka, brána se znovu otevře a vrátní se přiblíží a podají si ruce. Toto podání ruky bylo oceněno potleskem tribun.
Od roku 2010 se indického průvodu vlajky začaly účastnit i ženy. Štíhlá Indka vypadá zvláštně obklopená speciálně vybranými „obřadními“ mužskými pohraničníky. Indické a pákistánské noviny však rozhodly, že atraktivní „hraničářka“ přidala k rituálu zábavu.
Vlajka byla spuštěna. Důstojník přitom jasně potvrzuje, že obě vlajky jsou spuštěny současně a že jedna není vztyčena výše než druhá. Znovu si podáme ruce a brána se zavírá. Hra je u konce. Publikum se rozchází a vojáci v polních uniformách se vracejí na svá stanoviště. Podél ostnatého drátu na obou stranách hraničního přechodu se objevují hlídky na koních. Je skoro noc. Wagah počká, až se otevřou brány a půjde spát, a Pandžábové se na tomto místě opět spojí – na pár hodin.
